Dětství jsi údajně prožil v bytě, kde se narodil Johannes Urzidil?

Náš rodinný byt, v němž bydleli babička s dědou, byl Ve Smečkách 6. Zanedlouho po mém narození 10. 12.1965 se rodiče přestěhovali naproti přes dvůr do Krakovské 3. Že se tam narodil Urzidil jsem se kdysi dočetl v Reflexu, zrovna tak, že do Smeček docházel Franz Kafka za Julií Wohryzkovou. Nejpodstatnější část dětství jsem ovšem prožil v pavlačovém domě na Arbesově náměstí 10. Na Smíchově jsem také chodil do základní devítileté školy v Kořenského ulici. Učitele a cestovatele Josefa Kořenského svým věhlasem posléze předčili Hanzelka se Zikmundem, ale řeknu ti, že sedět po škole v kabinetu mezi exotickými trofejemi a preparáty z celého světa, bylo spíš za odměnu, než za trest.

 

Co jsi dělal před revolucí?

Celoživotně určující pro mě bylo studium na malostranském Gymnáziu Jana Nerudy. Během šedé normalizace tam panovala až zázračně svobodomyslná atmosféra. Když jsme v literatuře dospěli v osnovách do roku 1945 a měli pokračovat, prohlásila paní profesorka, že nám přece nebude lhát, a zájemcům o literaturu rozdala témata referátů: existencialismus, nový román, absurdní drama, beat generation atd. Po tomhle jsem věděl, že bych se na vysoké škole musel hodně přihrbit a to se mi nechtělo. Podal jsem si sice přihlášku na žurnalistiku, ale už během přijímacích zkoušek jsem utekl. Hrůza. Radši jsem šel hákovat, jak se říkávalo. Dělal jsem kde co, od přidavače na stavbě po kameníka, abych měl razítko v občance. Nakonec jsem na bezmála čtyři roky zakotvil v Arbesově knihkupectví. Generální stávku v listopadu 1989 jsem si protáhl až do roku 1991. Od té doby jsem v Divadelním ústavu.

 

Jak ta tvoje generální stávka vypadala?

Užíval jsem si absolutní svobodu, protože mi bylo jasné, že se kohouty zase utáhnou. Ukazuje se, že naprostá většina lidí svobodu nepotřebuje, vlastně ji ani nemají rádi. Jeden příklad za všechny, už jsou tu zase píchačky. Nejen ve fabrikách, jsou v podnicích, kde nebyly ani za komunistů. Národ ve volbách upřednostnil před svobodou nedemokratická uskupení a podezřele nebezpečně se vracíme k totalitě. Tehdy se mi poštěstilo na vlastní oči vidět Franka Zappu, Laurie Anderson, Alana Stivella nebo Johna Calea. V létě byl na Staroměstském náměstí permanentní mejdan, přespávalo se mezi tújemi u Husova pomníku. Dneska těžko představitelná věc. Jednou před půlnocí jsem potkal maníka, ze kterého se vyklubal Paul Simon. Půjčil jsem si od kohosi kytaru a on nám nám uspořádal soukromý půlhodinový koncert!

 

Debutoval jsi v roce 1994. Co tě přimělo věnovat se literatuře?

V roce 1990 jsem měl ve Tvaru dvojstranu proletářských básní. Podle komunistického pojmosloví jsem proletářem byl, akorát že jsem o sbíječce psal z vlastní bezprostřední zkušenosti a úplně jinak, než jako o úderné síle probíjející se neprostupnou žulou vstříc zářné budoucnosti. Knižní prvotinou byla útlá sbírka sto a. Když vyšla, už jsem dávno psal jiné věci, přece jen jsem začínal mít něco málo nažito, takže bylo o čem vyprávět na větší ploše. Pravdivá odpověď, co mě přivedlo k literatuře, je stupidní, ale budiž. Kousek od gymnázia byla hospoda U Pavlánských. Zatímco se ostatní spolužáci šli domů učit, já šel na pivo. Seděl jsem u stolu u okna a po celá předlouhá odpoledna pozoroval naproti na Tyršově domě dloužící se stíny zapadajícího slunce a ukrutně se nudil. Abych si nudu ukrátil, začal jsem do školních sešitů mastit parafráze na styly oblíbených autorů. Cílevědomý Michal Viewegh to dotáhl až ke knížce Nápady laskavého čtenáře. Aniž bych si to uvědomoval, bezbolestnou formou jsem se u piva učil řemeslu.

 

Ať napíšeš knížku v jakémkoliv žánru či stylu, vždycky jde vlastně o svého druhu experiment.

Prozaici používají slova k tomu, aby jejich prostřednictvím vyprávěli příběhy, mě ale víc zajímá literatura jako taková, její možnosti a hranice. Všichni známe Smrt krásných srnců, jak se střetnou oči lidské a psí a dlouze na sebe hledí. A teď v celém tom dojemném příběhu změníte jedno slovo, jedno jediné. Slovo vlčák nahradíte slovem básník. A proslulá tatínkova zabijácká věta „Holane, běž!“ získá úplně jiné grády.

 

Na Wikipedii stojí, že jsi básník, prozaik a dramatik. Zajímalo by mě, co z toho jsi sám pro sebe nejvíc. Kdybys musel dvě z těchto karet postupně odhodit na stůl, která by ti zůstala v ruce?

Začnu odhazováním: dramatik. Podle mých dosavadních zkušeností, jež jsem udělal s divadlem, je nezbytné, aby se dramatik pohyboval v divadelním prostředí. Já jsem doma v prostředí literárním. Mým hrám chybí plnokrevná komediálnost a výsledkem je poněkud vlažný literární tyjátr. Jako druhou odhazuji kartu: prozaik. Určitě nikdy nenapíšu román, na to je potřeba sitzfleisch. Rozsáhlé prózy se musí vysedět. Nechci psát zadnicí. Poezie není uvězněná ve formě a dost často bývá jinde, než zapsaná do veršů. Třeba v knize Blues 1890–1940 jsem podnikl dobrodružný pokus o poezii vyjádřenou prostřednictvím suchopárných encyklopedických hesel. Moje střídání žánrů je de facto nepřetržité hledání cest, kterými by se mohla poezie ubírat. Ponechám si tedy slovo básník, ačkoliv – zkus si napsat BÁSNÍK na čepici a dát si ji na hlavu.