Menu

Místo životopisu

Dětství jsi údajně prožil v bytě, kde se narodil Johannes Urzidil?

Náš rodinný byt, ve kterém bydleli babička s dědou a sourozenci mého otce, byl Ve Smečkách 6. Po mém narození 10. 12.1965 tam začalo být těsno, proto se rodiče přestěhovali naproti přes dvůr do Krakovské 3. Že se tam narodil Urzidil, jsem se kdysi dočetl v Reflexu. Do Smeček do čísla popisného 6 zase docházel Franz Kafka za Julií Wohryzkovou. Nejpodstatnější část dětství jsem prožil v pavlačovém domě na Arbesově náměstí 10. Na Smíchově jsem také chodil do základní devítileté školy v Kořenského ulici. Učitele a cestovatele Josefa Kořenského svým věhlasem předčili Hanzelka se Zikmundem, ale řeknu vám, že sedět po škole v kabinetu mezi exotickými trofejemi a preparáty z celého světa, bylo spíš za odměnu, než za trest.

 

Co jsi dělal před revolucí?

Pro mne bylo celoživotně určující studium na Gymnáziu Jana Nerudy. Během šedé normalizace tam panovala až zázračně svobodomyslná atmosféra. Když jsme v literatuře dospěli v osnovách do roku 1945 a měli pokračovat, prohlásila paní profesorka Blechová, že nám přece nebude lhát, a zájemcům o literaturu rozdala témata referátů: existencialismus, nový román, absurdní drama, beat generation, Milan Kundera atd. Po tomhle jsem věděl, že bych se na vysoké škole musel hodně přihrbit – a to se mi nechtělo. Podal jsem si sice přihlášku na žurnalistiku, ale už během přijímacích zkoušek jsem utekl. Hrůza. Radši jsem šel hákovat, jak se říkávalo. Dělal jsem kde co, od přidaveče na stavbě po kameníka, jenom abych měl razítko v občance. Nakonec jsem na bezmála čtyři roky zakotvil v Arbesově knihkupectví. Potom přišel listopad a generální stávka, kterou jsem si protáhl až do roku 1991. Od té doby jsem v Divadelním ústavu.

 

Jak ta tvoje generální stávka vypadala?

Užíval jsem si absolutní svobodu, protože mi bylo jasné, že se kohouty zase co nevidět utáhnou. Ukazuje se, že naprostá většina lidí svobodu nepotřebuje, vlastně ji ani nemají rádi. Jeden příklad za všechny: už jsou tu zase píchačky. Nejen ve fabrikách, jsou i v podnicích, kde nebyly ani za komunistů. Národ ve volbách upřednostnil před svobodou jakýsi blíže nedefinovaný pořádek a vrací se podezřele nebezpečně před rok 1989. Chtěl jsem si svobodu prožít naplno. Poštěstilo se mi na vlastní oči vidět Franka Zappu, Laurie Anderson, Alana Stivella nebo Johna Calea. V té době jste je mohli běžně potkat na ulici. V létě byl na Staroměstském náměstí permanentní mejdan, přespávalo se mezi tújemi u Husova pomníku. Dneska těžko představitelná věc. Jednou před půlnocí jsem potkal maníka, ze kterého se vyklubal Paul Simon. Půjčil jsem si od kohosi kytaru a on nám nám uspořádal soukromý půlhodinový koncert. A ta smršť knížek, která se na nás tehdy vyhrnula!

 

Debutoval jsi v roce 1994. Co tě přimělo věnovat se literatuře?

V roce 1990 jsem měl ve Tvaru dvojstranu proletářských básní. Podle komunistického pojmosloví jsem proletářem byl, jenom jsem o sbíječce psal z vlastní bezprostřední zkušenosti a úplně jinak, než že je to úderná síla probíjející se neprostupnou žulou vstříc zářné budoucnosti. Knižní prvotinou byla útlá sbírka sto a. Když vyšla, už jsem dávno psal jiné věci. Přece jenom jsem začínal mít něco málo nažito, takže bylo o čem vyprávět na větší ploše. Pravdivá odpověď, co mě přivedlo k literatuře, je stupidní, ale budiž. Kousek od gymnázia byla hospoda U Pavlánských. Zatímco se ostatní spolužáci šli domů učit, já šel na pivo. Seděl jsem u stolu u okna a po celá předlouhá odpoledna pozoroval naproti na Tyršově domě dloužící se stíny zapadajícího slunce a ukrutně se nudil. Abych si nudu ukrátil, začal jsem do školních sešitů mastit parafráze na styly oblíbených autorů. Cílevědomý Michal Viewegh to dotáhl až ke knížce Nápady laskavého čtenáře. Aniž bych si to uvědomoval, bezbolestnou formou jsem se u piva učil řemeslu.

 

Ať napíšeš knížku v jakémkoliv žánru či stylu, vždycky jde vlastně o svého druhu experiment.

Prozaici používají slova k tomu, aby jejich prostřednictvím vyprávěli příběhy. Mě ale víc zajímá literatura jako taková, její možnosti a hranice. Všichni známe Smrt krásných srnců, jak se střetnou oči lidské a psí a dlouze na sebe hledí. A teď v celém tom dojemném příběhu změníte jedno slovo. Jedno jediné. Slovo vlčák nahradíte slovem básník. A proslulá tatínkova zabijácká věta „Holane, běž!“ získá úplně jiné grády.

 

Na Wikipedii stojí, že jsi básník, prozaik a dramatik. Zajímalo by mě, co z toho jsi sám pro sebe nejvíc. Kdybys musel dvě z těchto karet postupně odhodit na stůl, která by ti zůstala v ruce?

Začnu odhazováním: dramatik. Podle mých dosavadních zkušeností, co jsem udělal s divadlem, je nezbytné, aby se dramatik pohyboval v divadelním prostředí. Omleté klišé nasát atmosféru v tomto případě sedí. Chodit jako divák na představení nestačí. Je zapotřebí poznat zákulisí, zajít po představení do klubu, kde se obyčejně upeče to podstatné. Osobně se poznat s režiséry, s herci. Divadlo je zvláštní svět sám pro sebe. Drábek nebo Zelenka, to jsou dramatici, kteří se v divadelním prostředí pohybují profesně. Já jsem doma v prostředí literárním. Mým hrám chybí plnokrevná komediálnost a výsledkem je poněkud vlažný literární tyátr. A jako druhou odhazuju kartu: prozaik. Určitě nikdy nenapíšu román, na to je potřeba sitzfleisch. Rozsáhlé prózy se musí vysedět. Nechci psát zadnicí. Poezie není uvězněná ve formě a dost často bývá jinde, než zapsaná do veršů. Třeba v knize Blues 1890–1940 jsem podnikl dobrodružný pokus o poezii vyjádřenou nejsuchopárnější formou, prostřednictvím encyklopedických hesel. Moje střídání žánrů je de facto nepřetržité hledání cest, kterými by se mohla poezie ubírat. Ponechám si tedy slovo básník. Ačkoliv – zkus si napsat BÁSNÍK na čepici a dát si ji na hlavu.