Rozhovor (místo životopisu)

Dětství jsi údajně prožil v bytě, kde se narodil Johannes Urzidil?

Náš rodinný byt, ve kterém bydleli babička s dědou a sourozenci mého otce, byl Ve Smečkách 6. Po mém narození 10. 12.1965 tam začalo být těsno, proto se rodiče přestěhovali naproti přes dvůr do Krakovské 3. Že se tam narodil Urzidil, jsem se kdysi dočetl v Reflexu a tamtéž stálo, že do Smeček do čísla popisného 6 docházel Franz Kafka za Julií Wohryzkovou. Dětství jsem ale prožil na Arbesově náměstí 10. Na Smíchově jsem také chodil do základní školy.

 

Co jsi dělal před revolucí?

Pro mne bylo celoživotně určující studium na Gymnáziu Jana Nerudy. Během šedé normalizace tam panovala až zázračně svobodomyslná atmosféra. Když jsme v literatuře dospěli v osnovách do roku 1945 a měli pokračovat, řekla nám paní profesorka, že nám přece nebude lhát, a zájemcům o literaturu rozdala témata referátů: existencialismus, nový román, absurdní drama, beat generation, Milan Kundera atd. Po tomhle jsem věděl, že bych se na vysoké škole musel hodně přihrbit – a to se mi nechtělo. Podal jsem si sice přihlášku na žurnalistiku, ale už během přijímacích zkoušek jsem utekl. Hrůza. Radši jsem šel hákovat, jak se říkávalo. Nejdelší čas jsem strávil v knihkupectví. Potom přišel Listopad a generální stávka, kterou jsem si protáhl až do března 1991. Od té doby pracuji v Divadelním ústavu.

 

Jak ta tvoje generální stávka vypadala?

Užíval jsem si tu absolutní svobodu, protože mi bylo jasné, že se kohouty zase utáhnou. Naprostá většina lidí totiž svobodu nepotřebuje, vlastně ji ani nemají rádi. Jeden příklad za všechny: už jsou tu zase píchačky. Nejen ve fabrikách, jsou i v podnicích, kde je neměli ani za komunistů. Věděl jsem, že ta svoboda jak náhle přišla, zase pomalu odejde, proto jsem si ji chtěl prožít naplno. Poštěstilo se mi na vlastní oči vidět Franka Zappu, Laurie Anderson, Alana Stivella nebo Johna Calea. V té době jste je mohli běžně potkat na ulici. V létě byl na Staroměstském náměstí permanentní mejdan, přespávalo se mezi tújemi u Husova pomníku. Dneska těžko představitelná věc. Jednou před půlnocí jsem tam potkal maníka, ze kterého se vyklubal Paul Simon. Půjčil jsem si od kohosi kytaru a on nám nám uspořádal soukromý půlhodinový koncert. A ta smršť knížek, která se na nás tehdy vyhrnula!

 

Debutoval jsi v roce 1994. Co tě přimělo věnovat se literatuře?

V roce 1990 jsem měl ve Tvaru dvojstranu básní, ale knižníprvotinou byla útlá sbírečka experimentální poezie sta a. Když vyšla, už jsem dávno psal úplně jiné věci. Přece jenom jsem začínal mít něco málo nažito, takže bylo o čem vyprávět. Později z těchto témat vznikla sbírka Dvacet deka ovaru. Pravdivá odpověď co mě přivedlo k literatuře je naprosto stupidní, ale budiž. Kousek od gymnázia byla hospoda U Pavlánských a zatímco se ostatní spolužáci šli domů učit, já šel na pivo. Celá dlouhá odpoledne jsem seděl a pozoroval naproti na Tyršově domě dloužící se stíny zapadajícího slunce a ukrutně se nudil. Abych si nudu ukrátil, začal jsem psát.

 

Ať napíšeš knížku v jakémkoliv žánru či stylu, vždycky jde vlastně o svého druhu experiment.

Prozaici používají slova k tomu, aby jejich prostřednictvím vyprávěli příběhy. Mě ale víc zajímá literatura jako taková, její možnosti a hranice. Všichni známe Smrt krásných srnců, jak se střetnou oči lidské a psí a dlouze na sebe hledí. A teď v celém tom dojemném příběhu změníte jedno slovo. Slovo vlčák nahradíte slovem básník. A hned proslulá tatínkova zabijácká věta „Holane, běž!“ získá úplně jiné grády.

 

Na Wikipedii stojí, že jsi básník, prozaik a dramatik. Zajímalo by mě, co z toho jsi sám pro sebe nejvíc. Kdybys musel dvě z těchto karet postupně odhodit na stůl, která by ti zůstala v ruce?

Začnu odhazováním: dramatik. Podle mých dosavadních zkušeností, co jsem udělal s divadlem, je nezbytné, aby se dramatik pohyboval v divadelním prostředí. Omleté klišé nasát atmosféru v tomto případě sedí. Chodit jako divák na představení nestačí. Je zapotřebí poznat zákulisí, zajít po představení do klubu, kde se obyčejně upeče to podstatné. Osobně se poznat s režiséry, s herci. Divadlo je zvláštní svět sám pro sebe. Drábek nebo Zelenka, to jsou dramatici, kteří se v divadelním prostředí pohybují profesně. Já jsem doma v prostředí literárním. U mých her chybí plnokrevná komediálnost a výsledkem je poněkud vlažný literární tyátr. A jako druhou kartu odhazuju kartu: prozaik. Určitě nikdy nenapíšu román, na to je potřeba sitzfleisch, rozsáhlé prózy se musí vysedět, a to není nic pro mne. Nechci psát zadnicí. Poezie není uvězněná ve formě a dost často bývá jinde než napsaná ve verších. Třeba v knize Blues 1890–1940 jsem podnikl dobrodružný pokus o poezii tou nejsuchoprdnější formou, vyjádřenou prostřednictvím encyklopedických hesel. Moje střídání žánrů je de facto nepřetržité experimentální hledání poezie. Ponechám si tedy slovo básník. Ačkoliv – zkus si napsat BÁSNÍK na čepici a dát si ji na hlavu.

 

Můžeš mi prozradit pár básníků, kteří svou tvorbou významně inspirovali tu tvoji?

Vezmu to bez ohledu na žánry, každý z nich je básník určitým způsobem: Bob Dylan, Kurt Vonnegut jr., Joan Miró, Tom Waits, Sócrates (centrforvard, nikoliv filosof), Charles Bukowski, John Lennon, Jacques Prévert, Marcel Duchamp, James Joyce, Robert Johnson, Gabriel García Márquez, Jaromír Jágr, William S. Burroughs, John Cage, Richard Brautigan.

 

Montáž z rozhovorů pro Salon a Tvar